Memoriál George Orwella
198.4.2084 – Eastasie

- ZDENĚK CHLUP (kresba: David Blatecký) -

Blížilo se teplé květnové poledne, úplně obvyklé a normální. Klasický víkendový den. Slunce dělalo třpyt na vlnkách, rybičky se vesele hnaly za návnadou rybáře Slízy, který, jako každý den, kradl dopolední úlovek sousedovi rybáři Slídovi, jenž vždycky v poledne spořádal porci kabanosu, vystavil své kypré tělíčko slunci, začal funět a usnul.

Ve 12.00 se nad vodou rozezněl klakson. Mirek Dusík odstartoval levobokem od prámu a začal stoupat na bílou bojku. Ve 12.10 dorazila na start většina startovního pole a ve 12.15 pak vedoucí kolektivu, velice oblíbený závodník Volš. Po chvilce křižování zjistil, že Dusík je již skoro na bílé, což však rychle změnil. “Na modrou, chlapy, na modrou!”, otočil povelem závodní pole k druhé bojce. Cesta na bojku probíhala bez větších zajímavostí, JURY závodníkům vesele pískala a mávala žlutou vlajkou v rytmu pumpování. Za povšimnutí snad jen stojí bezvadná hra vymyšlená závodníkem Šídlem, který si cestu zpříjemnil křičením: “Kdo se ke mně přiblíží, tomu nožík ublíží,” a to doplňoval ji šermováním své kapesní dýky.

Na modré se sjelo všech 50 lodí s výjimkou Mirka Dusíka (ten dorazil právě k bílé) a přišla chvíle Tondy Kralje. Má výbornou ránu a osobní souboje miluje. Jeho duševní vyspělost sice končí u dušených výkřiků “Ou,ech, vole”, přesto zařval “Varšava” a začal rozdávat rány kolem sebe. Nejúspěšnější útočiště našel v Péťovi Vatovi, který nebyl schopen pokračovat v rozjížďce. V tu chvíli již závod přestal bavit Volše, pravobokem se odžduchal od ostatních lodí a s povelem “Do cíle, chlapy, do cíle.” mířil k prvnímu místu. Volšův cíl, mít na hrudi medaili Pierra de Coubertina, však překazil Pepa Ressel, který si k lodi přimontoval lodní šroub a vítězství Volšovi vyfoukl. Toho to rozladilo natolik, že při průjezdu cílem uštědřil hlavnímu rozhodčímu Svalošovi prudký úder namočené houby, čímž ho zbavil rovnováhy. To naštvalo další závodníky, kteří nebyli v cíli odpískáni a začali Svaloše bombardovat se železnou pravidelností nejrůznějšími předměty. Svaloš zavelel k ústupu a schoval se do obrněného remorkeru a v rámci bezpečí zalezl za dveře trezoru.

Blížil se konec závodu. Vyhlášení vítězů bylo vskutku nádherné. Svaloš se 150ti člennou ochrankou zatleskal všem vítězům a Mirek Dusík vzal domů ceny všem obdarovaným závodníkům, kteří nemohli zůstat až do konec závodu, protože se dědové P+P měli stát po 85 v řadě mistry světa.

Z výsledkové listiny Dusík zjistil, že tentokrát neskončil poslední, protože Fredy Puchýř, který si sám sobě říká Nobel, závod nedokončil. Připravoval pro ostatní malé překvapení na bílé, detonace však přišla o něco dřív a o Puchýřovi jsme už pouze našli několik řádků v místním periodiku v rubrice růžová kronika. Jinak se závod vskutku podařil a Mirek Dusík o něm celou cestu domů přemýšlel.

Někdo snad do poslední chvíle doufal, že se objeví Lipského Limonádový Joe s přítelkyní Vinifred Goodmanovou a s ním se vrátí i zákon, jenže toto je konec lidský a my sneseme jen happy endy – jenže kde by zůstaly happy endy, kdyby nebyly konce zcela beznadějné?